A co svatba?

Svatba? Blázníš? Vždyť jsou to jen papíry, které ti jsou vlastně k ničemu. Zbytečně se upíšeš a nakonec budeš muset řešit další papíry ohledně rozvodu, vyřešit, kdo si vezme auto a kdo byt. Nedělej si to složité.

Vážně složité? Vážně je to upsání se? To si zahráváme s ďáblem? Z úst některých lidí to zní skoro jako hazard se životem.

Omezení.

Nikdy nebudeš volný.

Musíš být jen s tím jedním / tou jednou.

K čemu vlastně sloužila svatba kdysi v dobách dávno minulých? Ve vyšších vrstvách šlo o spojenectví, o vzájemnou pomoc, o růst a spolupráci. Je pravda, že účastníci oné svatby byli zadáni jeden druhému ještě dříve, než se narodili, pravděpodobně nevstupovali do sňatku s nadšením, ale v tomto případě by bylo více než příhodné použít ona zázračná slova „účel světí prostředky.“ Ačkoli je nemám vůbec ráda. Lidé z nižších vrstev se mohli brát i z lásky, aby mohli mít po svatbě rodinu, ale určitě bylo více případů, kdy sedlák z Dolní slíbil svoji dceru sedlákovi z Horní, aby se přivdala do lepší rodiny a měla se ještě lépe, než teď. S dcerou k sedlákovi z Horní putovalo také nějaké věno, pokud tedy nějaké bylo. Ale zase – kdo by si chtěl vzít děvečku bez věna? Jen blázen, nebo jen ten, kdo se zamiloval.

Postupem času se dostáváme k modelu svatba=děti. Dvacetiletá matka, dvaadvacetiletý otec a dvoutýdenní syn, počatý o svatební noci, kdy došlo k prvnímu sexu. Vznikaly tak rodiny, z nichž mnoho a mnoho vydrželo i opravdu špatné časy. Díky víře byla byť jen myšlenka na rozvod svrhnuta do temných hlubin. Ani náhodou, jednou jste se milovali, jednou jste se vzali, jednou máte potomky, tak si to v hlavách urovnejte a buďte jim dobrým základem v růstu. Jen ať se jim v hlavách usadí model pevné a soudržné rodiny, která, i kdyby kostrbatě, dokáže překonávat překážky. Neříkám, že nebyly výjimky. Ty byly v naprosto každých časech.

Jenomže život začal být volnějším, všichni si mohli dělat, co uznali za vhodné, padly jakékoli vzory a zažitá pravidla. Přibylo dětí bez otců, přibylo rozvedených manželství, přibylo nešťastných a zhrzených manželek a otrávených manželů. Žena si chtěla právem prosadit to, že ona nebude doma služkou, že ona chce také žít, což se muži líbit nebude, protože bude spíše požadovat vzor známý z jeho rodiny – on rodinu zabezpečí movitě, žena po stránce citové. A pomocí svíčkové k nedělnímu obědu a zalátaných voňavých ponožek.

A kam se dostáváme? Do doby, kdy je manželství blbost, přežitek, staromódnost, zbytečná komplikace. Bez manželství se může žena i s dítětem kdykoli sbalit a odejít muži ze života. A komu se bude zodpovídat? Možná sama sobě v době, kdy se bude dítě ptát po otci. Ale kdo by to teď řešil. Prostě může, tak proč by nešla.

Ano, chápu, na světě jsou spousty lidí a s nimi tuny jejich názorů a pohledů na věc. Nepřeji si nikomu cpát do šedé hmoty v hlavě mé myšlenky či přesvědčení. Jenomže já to asi vidím jinak, než (troufám si říct) většina mé nynější generace 20+. Proč by se proboha měla naše Nelinka vdávat tak mladá a ničit si život tak brzo? Vždyť může studovat na inženýrku, cestovat, může si udělat kariéru a až pak, na stáří, si zdevastovat tělo a život nějakým parchantem. Myšleno jak mužem, tak následně možná i dítětem. A umělým oplodněním, stresem s tím, že jí vlastně biologické hodiny už dávno dotikaly a smířit se s tím, že v pětačtyřiceti se opravdu nestane prvorodičkou. Následuje propuknutí nenávisti vůči mužské rase, spolčení se s nejbližší sousedkou z panelákového bytu/domu na klíč na předměstí a rozvod. Ukřičený a náročný rozvod a stáří, kdy může přemítat o tom, jak měla krásné mládí a ničit svoji hlavu tím, že mladá už nebude. A krásná. A přitažlivá. Že už bude jenom schnout a škaredit se. (Což není můj opravdový názor na stáří. Ale o stáří až jindy.)

Vraťme se k veselce s koláčky a velkými býlími šlehačkovými šaty. A s nejméně padesáti lidmi. Pro koho je vlastně svatba? Od začátku to bylo pro lidi, nikoli pro nastávající manžele. Proběhl obřad dvou zasmušilých tváří, které svého vyvoleného vidí dnes poprvé v životě, a poté slavila celá vesnice i přilehlé okolí. Jedlo se a hodovalo, protože se vědělo, že bude dobře, že bude lépe, než bylo. Že bude víc polí a luk, nebude hlad, bude více vojáků pro případné války a větší šance na výhru. Svatební hostina byla pro lidi, pro okolí. Časem se ze svatby, jakožto toho tyjátru okolo, stalo měřítko k porovnávání. Ona si mohla dovolit svatbu v té restauraci na náměstí, a ona měla ty nejdražší šaty ze salónu, a ona si nechala dovézt látku z Německa a šaty jí šila švadlenka, ona měla sto hostů a oni a ona a tamto a toto. A závist. Oni se mají líp, oni na to mají.

Nemělo by to být jinak? Neměla by být svatba (v této době, bez většího přihlédnutí k pomyslné historii jejího významu) velmi intimní záležitostí? Pokud se nyní dva rozhodnou k tomuto kroku, proč kolem toho mít stres a plánování na rok dopředu, mít dokonale sladěné květiny na stole s květinami v kytici nevěsty a vše mít v jednom barevném tónu, ručně psaný zasedací pořádek, šaty kypré jak šlehačkový dort a u všeho nešetřit leskem a pozlátkem.Jen ať se třpytí, jen ať je vidět, jen ať si to užije, vždyť se vdává!

No právě, vždyť se chystá vstoupit do ryze důvěrného svazku s druhým člověkem, tak proč mít kolem sebe slávu a růžovou a třpytky, které by se daly svážet náklaďáky.

Vždyť je to jenom jeden den, tak ať si to náležitě užije, ať je princezna, ať je krásná, ať jí závidí.

No právě, vždyť je to jenom jeden den, tak proč za něj utratit veškeré úspory a zvát ke svatební tabuli i nenáviděnou tetičku a závistivé sestřenice, jen proto, že se to sluší. Takovému jednání nerozumím.

Pokud se mi poštěstí a budu mít tu čest někdy řešit vlastní svatbu (rozhodně se tomuto vůbec nebráním a pokud tento milník v mém životě nastane, hodlám být milenkou a manželkou a matkou a svoji polovičku nechat milencem, manželem a otcem), tak z ní nechci dělat pouťovou atrakci.

Představuji si ji jako krásné slunečné odpoledne v příjemné komorní atmosféře pár nejbližších přátel a rodičů, někde na rozkvetlé louce. Bosá v nadýchané trávě, v obyčejných bílých šatech, které mi učarovaly svým lemováním na spodničce, s cestou natrhanými čerstvými květinami v rukou i ve vlasech. S úsměvem na tváři a pohodou v srdci a všude okolo. Následně se přesunout na zahradu / do malé restaurace a nechat svou hrstku hostů, nechť si vybere jídlo dle jejich chuti a místa v žaludku. Proč všem nutit kuřecí vývar s játrovými knedlíčky a svíčkovou a přeslazený dort s panáčky s výrazem nuceného úsměvu. Proč si vůbec z takové pohody dělat tak velký stres, který by se měl odehrávat přesně podle půl roku promýšleného časového harmonogramu, kde se nesmí stát jediná chybička. Pokud se tak stane – protáhne se focení, jedno z aut ve svatebním průvodu bude mít defekt, nedorazí svědkyně, protože ji stihly zdravotní problémy, při přepravě se poškodí dort, nevěstě se zlomí podpatek, růže budou mít jiný odstín růžové, než nevěstina stuha ve vlasech a na stolech budou chybět vidličky na salát podávaný k předkrmu, pak se vlastně zhroutí celá svatba a taky nevěsta a nejspíš i její matka, která do svatby dala značnou část peněz roky šetřených z důchodu. Na svůj vlastní pohřeb, protože nepředpokládala, že pro svoji dceru právničku bude v jejích šestačtyřiceti letech strojit veselku.

Já sama bych nedokázala trpět takové haló kolem mé osoby, takovou pozornost. Nedokážu si ani představit, že bych se ráno vzbudila (pokud bych vůbec dokázala stresem spát), chvátala na manikúru, kde by mi udělali třpytivé gelové nehty, poté na pedikúru, asi aby mi o svatební noci mohl manžel žužlat palce, pak ke kadeřnici, která by mi na hlavě vytvořila dokonalý účes přesně podle katalogu, jedna vlnka vedle druhé a na tom kýbl laku, pak taky kosmetička, která mi udělá profesionální make-up a obléct do šlehačky a vynervená jít k oltáři, kde mě vlastní snoubenec nepozná. Pokud jsem zapomněla na nějaký další životně důležitý krok, budu ráda za doplnění znalostí.

Spousta žen se nechala slyšet, že se chce vdávat právě kvůli šatům a těm tunám slávy a svatebním darům. Proč, proboha? Drahé šaty si můžete půjčit na rohu vaší ulice v Luxusním svatebním salónu Anastazie, a pokud je vám to po chuti, můžete se celý den motat po náměstí v doprovodu nějakého garde v obleku. A užívat si pozornosti a závisti. Pokud to vůbec jde. (Ale jo, někomu to určitě jde.)

Teď mě napadá… vůbec samotná představa toho, že si na jeden den půjčím šaty za patnáct tisíc (model z minulého roku a se zažloutlou spodničkou a malým flíčkem od červeného vína v čtyřicáté druhé řadě volánků), ve kterých své „ano“ řeklo už bezmála dvacet žen přede mnou a za deset tisíc jich to „ano“ řekne ještě dalších třicet…Tak tohle je svatba?

No, děkuji, nechci.

Asi nechci svatbu, spíš se chci vdát.