A co děti?

Já mám jasno. Chci vypadat jako velryba a to co nejdříve. Mé biologické hodiny začaly tikat přibližně v sedmnácti. Od osmnácti pro mě byl maličko problém vidět jakékoli malé dítě. V tu chvíli jsem si v hlavě nastartovala šílené procesy a mateřské pudy mě tak trochu ubíjely.

Postupem času jsem se na chvíli uklidnila, ale to bylo tím, že jsem si pořídila psa. K tomu jsem vlastně měla dva důvody – prostě mi chyběl zvířecí psycholog, protože jsem od malička vyrůstala s dvěma až třemi psy, a hlavně jsem se potřebovala o někoho starat. Zapátrala jsem tedy po nějakém nechtěném kříženci a bylo. Ten pocit, moct někoho upřednostnit před sebou samotnou je pro mě doslova uspokojivý. K sobě se zdaleka nechovám tak hezky, jako k příteli, psovi či kocourovi.

Je to tak rok zpátky, co už cítím, že bych měla být už dávno v tom. Za chvíli (rozuměj za několik měsíců) mám další narozeniny a zase jsem promrhala rok života. A zase jsem o rok starší. Zase zase a zase.

Včera jsem natrefila již podruhé na blog Vyděšené prvorodičky. Opět jsem lačně zhltla několik článků, srdéčko zaplesalo a hodiny začaly tikat jako by uběhly maraton. Jedna věc, co mě tedy docela vyděsila, mě nutila včera před usnutím vážně dlouho přemýšlet. Byl to článek o ne příliš příjemné události na poště, kdy Vyděšenou prvorodičku lehce konfrontovala paní věku důchodového tím, jak se vůbec opovažuje přivést do tohoto světa dítě a ještě takhle mladá!

Názor mé mámy znám. Od osmnácti se mě vyptává, kdy už máme naplánované děti (za chvíli, mami, opravdu za chvíli). Nejdřív mě její dotazy přiváděly do rozpaků, nyní je opak pravdou. Moje máma naštěstí zastává můj pohled na mateřství a naše rodinná známá mě o tom ještě více utvrdila. První dítě měla v sedmnácti, druhé o pár let později. Po nějaké pauze a řešení rozvodu (záletný manžel, který si dítě udělal jinde) si našla skvělého chlapa a s ním má další dvě děti, krásné manželství a nedávno dostavěli domek. Když mi přistálo v náruči její nejmladší modrooké stvoření, tak právě přišlo na konverzaci o tom, jak bylo úžasné mít dítě v sedmnácti – tedy když se nad tím zpětně zamyslí. Dle svých slov na to zralá byla a užívala si to, že má na dítko energii a ve všem mu stíhá. O nějakém spánkovém deficitu prý nebylo radno vůbec mluvit, protože mladé tělo zvládne pořádnou nálož (nynější mladá generace dozajista potvrdí, že nemá problém s prohýřením celého víkendu v alkoholovém opojení a na dobré náladě a tělesné baterii jim to moc neubere, ba spíš přidá.) Její poslední dítko měla určitě po třicátém roku, jen tedy nevím, kdy to bylo přesně. A lamentovala nad tím, že už je to moc náročné. Že už jí nestačí pár hodin přerušovaného spánku, nejradši by se válela v posteli celé dny. Jsem s ní za jedno naprosto ve všem. Od sedmnácti jsem měla naplánováno, že do dvaceti pěti chci stihnout dvě děti a podle situace do třiceti klidně další. Chci velkou rodinu.

A proč to všechno?

Za prvé by bylo hodno zmínit, že se nehrnu za kariérou, penězi, třiceti tituly na vysoké škole a pařbách na kolejích. Už od druháku na střední jsem měla jasno, že mě na vysokou nedostane nikdo ani párem volů. Za druhé – vlastně od patnácti se o sebe starám sama. Odjela jsem 130 kilometrů daleko na střední školu, kde jsem za čtyři roky studia vystřídala šest různých bydlení. Člověka to naučí, najednou zjistí, že si s lidmi kolem sebe nemá moc co říct, protože jim dělá snídani maminka a s úsměvem jim ji nosí až do postele a špinavé prádlo prostě jednou za čas zmizí z podlahy jejich pokoje a pak se objeví čisté, úhledně složené a voňavé ve skříni. Rozhodně nemám pocit, že bych tímto o cokoli přišla. Pro sebe jsem tím především hodně získala. Za další se už dostáváme k tomu, proč je podle mě fajn být mladou matkou – pokud tedy máte dost rozumu. Vidím to tak, že budu mít na dítě energii, mé tělo je na těhotenství momentálně připraveno nejlépe, jak to jen jde. Nepromarním přeci nejproduktivnější období svého života tím, že si budu ničit mozkové buňky alkoholem. Navíc až budou děti velké a „vyletí z hnízda“ já budu stále v dobrých letech na to, abych si mohla řádně užít svůj ženský rozkvět a tím započaté sesychání do krásy.

I když budu jasně hlásat „Chci víc mladých matek!“, tak by toto tvrzení mělo velké množství dodatků. Například, že rozhodně nejsem pro těhotenství patnáctiletých dívek. Nebo pro nepoužívání jakékoli formy antikoncepce, jen aby se rodily děti. Nebo pro pořízení si mimina v osmnácti jen proto, že svého pátého kluka už týden fakt miluju a jako wážně wím, že je to prostě forever! Nebo jako nějaké řešení vztahových špatností – už nám to neklape, pořídíme si dítě a ono to bude mnohem lepší. Kulový s přehazovačkou. Zastáncem takovýchto extrémů nejsem stejně tak, jako nejsem zastáncem potratů nebo toho, aby ženy upřednostnily kariéru, peníze, psa a luxusní auto před tím, mít dítě. Ačkoli nad tímto bych mohla ještě dlouho spekulovat, protože… ale radši ne, nejspíš bych totiž urazila až přespříliš mnoho žen.

Možná mě máte za blázna, kdo by mě za něj taky v tomto století nepokládal. Docela očekávám spoustu nesouhlasného vrčení kolem mě, pokud se mi vše splní.

Proč si ta holka ničí život?

Vždyť je tak mladá!
A bude mít hnusné tělo.
Nebude mít ani chvíli času na sebe!
Zničí jí to prsa!
Na to dítě nemůže mít ani rozum!
Vždyť mohla cestovat, vzdělávat se!
No a co vysoká? To jako nechceš mít titul? Aspoň bakalář, ne?
A co na to řeknou její rodiče…
Co na to řekne okolí.
Co si počne, vždyť nebude mít peníze.

Inu, každý má své priority poskládané úplně ale úplně jinak. Není příliš lidí, kteří chápou své blízké, a není téměř nikdo, kdo by chápal mě (naštěstí tedy s přítelem sdílíme stejné názory). Ale já jsem zvyklá. Už od základní školy se na mě lidé dívají jinak. Tak nějak zpoza rohu, radši, nebo raději vůbec. Měli k tomu asi hodně důvodů, protože jsem vždy něčím nezapadala do hloupého následovnického stáda. Ať už to byly odstáté uši, divná brada, malá prsa, jiné názory, nebo samé jedničky.