Děláme své děti vědomě nešťastnými

„Ty blbá krávo, pojď sem nebo uvidíš!“ „Neřvi, děti spí!“

Nikdy nespím, jak bych mohl, když se maminka s tatínkem hádají za dveřmi mého
pokojíčku. Bojím se, už je tady zase. Jako včera, když jsem usínal a zaslechl ji pod postelí.
Rychle se schovávám pod peřinu, tam na mě nemůže. Ale co ta obluda ve skříni? Co když si
zase sama otevře? Kde je tatínek, aby ji zahnal? Mám strach. Nemůžu křičet, stejně by mě
nikdo neslyšel, je tu až moc velkej hluk. Tatínek se zlobí, nevím proč, maminka byla přeci
hodná. Aspoň, že Klárka spinká. Chce se mi čůrat, ale teď tam nemůžu jít. Bojím se. Bojím se
o maminku. Chce se mi plakat, už to dál nechci poslouchat. Objímám vší silou medvídka a
tlačím víčka…

Je ráno a chystám se o příšeře říct mamince, ale je zamčená v koupelně a pláče. Jak bych jí
mohl vyprávět o svém strachu, když je sama tak křehká? Přeci ji nebudu zatěžovat svými
bubáky, sama se bojí. Choulím se do klubíčka a snažím se nerozbrečet. Nějak se s tím poperu
sám, musím být silnější než maminka, chodím sice ještě do školky, ale někdo ji musí ochránit
a utěšit, když je tatínek obluda ze skříně. Jsem přeci chlap a chlapi mají ženy chránit. „Tys
plakala, mamí?“ „Kdepak, Toníčku, jen mi vlítla muška do oka,“ řekla maminka, když vyšla
z koupelny a pohladila mě po vlasech. Usměji se na ní, to teď potřebuje, ne ubuleného kluka.
Snažím se být silný, abych se nerozpadl na malinké kousíčky a také, aby až se na takové
kousíčky rozpadne maminka, abych měl dost sil je zase slepit dohromady a říct jí, že všechno
bude v pořádku. Už jsem se měsíce pořádně nevyspal, hlídal jsem maminku. Medvídek Bubla
mi naštěstí pomáhá, střídáme si stráže, jinak bych to určitě nezvládl.

Je sobota, dnes byl tatínek od rána pryč, užili jsme si to. S maminkou a Klárkou jsme si
celé dopoledne hráli a koukali na pohádky, večer jsme společně pekli cukroví. Maminka
vypadala šťastně, dokonce jsem ji viděl se smát, jako už dlouho ne. A ani jí nevadilo, že jsem
na sebe vysypal mouku, tatínek by se ale určitě zlobil.

Už je noc, probudilo mě, jak se táta vrátil domů, řve a nadává, asi ho něco rozzlobilo.
Sakra, určitě jsem po sobě pořádně neuklidil. A teď je kvůli mně zlý na maminku. Zase na
sebe křičí. „Kdybys aspoň nelhal!“ Klárka se odkopala, jdu ji přikrýt a ujistit se, že spinká.
Naštěstí ji ten hluk nevzbudil. Závidím jí. Cestou do postele se zastavím u dveří a
poslouchám. „Klidně ti ukážu mobil, že nekecám!“ Dokud na sebe jen křičí, zůstanu tady, ale
jestli tatínek maminku uhodí jako ten pán tu paní včera v televizi, tak zasáhnu, už jsem si to
za těch pár let natrénoval na obludě ze skříně. Slíbím sám sobě. Je mi jedenáct, sice ještě
nemám dost síly, abych otce praštil, ale určitě vydržím víc ran než maminka. Jednou ale bude
všechno jinak, jednou budu dospělý a maminka už nebude mít důvod tohle trpět. Odvezu ji
někam hodně daleko, kde bude šťastná a bude se celý den smát jako dneska večer. Teď jí
můžu jen stále opakovat, jak ji mám rád a navždy budu, i když otec přestal. „Jdi do prdele, nic
jsem s tou děvkou neměl.“ Slyším, jak práskl dveřmi od bytu. Nesnáším ho, kéž by se už
nikdy nevrátil.Hajzl. Už si zase vybíjí vztek na ženě, které před několika svědky slíbil věrnost a lásku.

Je to srab a ubožák. Včera mi dal pár facek za to, že jsem řekl sprostý slovo u večeře. Beztak
znám všechna sprostá slova od něj. Je mu úplně fuk, že dneska slavím patnácté narozeniny,
určitě zase zapomněl, ale můj dort, který pekla máma, ten si k snídani dal. Už to dál nesnesu.
Mám pocit, jako kdybych měl vybouchnout, jsem časovaná bomba, která čeká na nějaký
spouštěč a pak bum. Všechno kolem mě bude zničeno. Toho ubožáka ubiju. Nenávidím ho.
Je mi sedmnáct, alimenty jsou teď to jediné, co mě s ním pojí. Nechci ho vidět. Máma už
nikdy nebude ta žena, která si zpívala při dělání snídaně, ta žena, která milovala čerstvě
natrhané květiny. Vysál z ní veškerý život. Ale i přesto nám stále dává lásku a pocit bezpečí,
je to silná žena, která měla pořádnou smůlu.

Je noc, stojím sám před barákem a típám poslední cigáro. Musel jsem se jít uklidnit, zase
mě vytočila do krajnosti. Prej jsem celej fotr. Kráva, měl jsem chuť to z ní vymlátit, ví moc
dobře, jak mě vytočit.